Úkoly:

1. Udělej si zápisky z níže uvedené prezentace
2. Přečti si níže Doplňující a vysvětlující výklad
3. Mrkni se na všechny videa na konci stránky
4. Prostuduj si témata v učebnici - strany 105-109

Prezentace

Doplňující a vysvětlující výklad

Tentokrát se budeme věnovat především jednotlivým římským císařům, ale samozřejmě ne všem, jelikož jich bylo mnoho. Budeme se věnovat jen těm, kteří byli něčím významní nebo zajímaví. Tak vzhůru na to.

OCTAVIANUS AUGUSTUS (vláda 27 př.n.l.-14 n.l., zde už dávat pozor, dostáváme se do našeho letopočtu!) - první císař
Minule jsme skončili tím, jak Octavianus, zvaný též Augustus, nevlastní syn Julia Caesara, se stal vládcem Říma. Octavianus chtěl vládnout podobně jako jeho nevlastní otec Caesar - tedy zajistit si všechnu moc pro sebe. Ale šel na to pomalu, a ne tak okázale, jako právě Caesar. Nenápadně manipuloval se senátory, a ti jej postupně vybavili silnými pravomocemi nad Římem a prakticky i vládu nad armádou. Postupně se stal jediným vládcem Říma, i když senát se scházel i nadále, jeho pravomoci byly už spíše jen symbolické. Naopak lidová shromáždění neměla moc žádnou a zanedlouho zanikla úplně. Došlo ke vzniku císařství (nebo přesněji principátu).
Za vlády Octaviana Augusta došlo v Římě k rozvoji stavební činnosti - desítky nových chrámů (například římský Pantheon či Augustovo fórum (další z římských "náměstí") s chrámem boha Marse, došlo ke stavbě mnoha akvaduktů (stavby rozvádějící vodu), viaduktů, budova divadla. Sám Octavianus prý prohlašoval o Římu že "našel město z cihel a zanechává jej z mramoru" (právě z mramoru byly stavěny chrámy a další významné budovy a sochy). Octavianus se také zasloužil o rozvoj kultury (v Římě během jeho vlády působili různí básníci a spisovatelé).
Co se společnosti týče, obnovil význam patricijských rodin, ale zároveň se staral i o dobro nižších vrstev obyvatelstva.
Octavianus Augustus prosazoval římský mír (pax romana), a usiloval především jen o obrannou politiku Říma. Pravdou ale je, že žádný jiný vládce Říma nepřipojil k říši tak rozsáhlá území, jako právě Octavianus Augustus. Octavianus také založil stálé římské vojsko (celkem 300 000 vojáků) a také založil Pretoriánskou gardu (osobní stráž císařů).
Největším nepřítelem Římské říše té doby byli zejména Germáni (víceméně dnešní Němci), se kterými sváděl četné boje, jelikož napadali oblast Galie. Ačkoliv se Římanům podařilo Germány zastavit a nemalou část jejich území obsadit, snaha o ovládnutí samotné Germánie skončila katastrofou. V roce 9 n.l. byly 3 římské legie a pomocné oddíly (dohromady asi 30 000 vojáků) vlákány do pasti a zcela zničeny v Teutoburském lese. Germánii se už Římanům nikdy nepodařilo dobýt.
Octavianus Augusutus zemřel roku 14 n.l. Říše byla po jeho více než 40leté vládě silná a jednotná. Na trůn poté nastoupil jeho nevlastní syn Tiberius.

CALIGULA (vláda 37-41 n.l.) - císař šílenec
Teď něco málo o Caligulovi, který není v učebnici zmíněn. Caligula nastoupil na trůn po Tiberiovi. Caligula znamená v překladu botička - tuto přezdívku získal už jako dítě od vojáků, protože rád nosil malé vojenské boty, místo tehdy běžných sandálů. Začátek jeho vlády byl parádní - plánoval stavbu různých užitkových budov ale i rezidentů pro občany Říma. Mezi Římany byl velmi oblíbeným a celý Řím jej zbožňoval.
Ale osud tomu nechtěl a Caligula onemocněl, pravděpodobně encefalitidou. Římané se modlili za jeho uzdravení, které se skutečně stalo. Caligula se uzdravil, ale evidentně jen tělesně. Duševně se změnil. Začal vidět všude kolem sebe spiknutí a strachoval se o svůj život. Začal údajně popravovat všechny, kteří s ním nesouhlasili. Přízeň lidu si začal kupovat různými dary, čímž ale rychle vyprázdnil státní pokladnu. Nařídil vykonávat soudní procesy s cílem zabavit majetek odsouzených, aby získal nějaké peníze. Také zavedl hmotnou odpovědnost úředníků, a pak vždy našel nějakou jejich chybu, aby museli úředníci platit. Vrcholem pak bylo, když chtěl za římského konzula prohlásit svého oblíbeného koně (ale není jisté, jestli to byla pravda). Jeho vládu, a i samotný jeho život nakonec skutečně ukončilo spiknutí, a to přímo jeho osobní stráže - Pretoriánské gardy. Caligula byl velmi inteligentní, ale bohužel v důsledku vážného onemocnění a zřejmě také nervového zhroucení se jeho vláda proměnila ve velmi nepříjemnou a krutou tyranii. Po jeho smrti se stal císařem Claudius.

NERO (vláda 54-68 n.l.) - umělec a krutovládce
My se posuneme zase o kus dále, do vlády císaře Nera. Ten nastoupil na trůn v pouhých 16 letech. Nerova vláda byla do jisté míry podobná té Caligulově - také začala slibně a Římané do nového císaře vkládali značné naděje. Nero se zaměřoval hlavně na rozvoj diplomacie, obchodu a kultury. Zasloužil se o značný rozvoj umění a kultury v Římě - budoval divadla a nechával pořádat různé umělecké soutěže. Sám se navíc považoval za umělce. Nero se také účastnil olympijských her v Řecku (v závodu koňských spřežení), jelikož řeckou kulturu velmi obdivoval.
Musel se ale vypořádávat s různými vzpourami - například v Británii (jejíž část obsadil Nerův předchůdce Claudius), povstání Židů v Judeji (dnešní Izrael). Během jeho vlády došlo také k mohutnému požáru Říma, při kterém shořela nebo byla poničena více než polovina domů ve městě. Někdy se udává, že tento požár nechal založit sám Nero, aby ho poté mohl přestavět k obrazu svému, ale to zřejmě není pravda. Nero ale musel najít jiného obětního beránka, na kterého by požár svedl. A tím se stali křesťané - příslušníci tehdy nového náboženství. Jakou roli však křesťané skutečně hráli v požáru Říma, těžko říct. Každopádně Nero rozpoutal hon na křesťany. Několik stovek jich nechal Nero upálit, ukřižovat nebo je nechal roztrhat šelmami při veřejných představeních.
Nero si sám počínal sobecky a užíval si pocit nadřazenosti, což dával také všem dosti najevo. Například v soudnictví u mnoha projednávaných případů vynášel rozsudky sám podle toho, jak uznal za vhodné. Nebo po požárů Říma zabavoval pozemky mnoha Římanů, aby na nich mohl postavit svůj obří palác. Sám navíc nechal zavraždit postupně svou matku, manželku, nevlastního bratra, a mnoho dalších lidí. Právě kvůli Nerově aroganci a sobeckosti jej většina Říma začala postupně nenávidět.
Proti Nerovi se poté vzbouřili i velitelé římských legií umístěných v Hispánii i Galii a postupně se od Nera odvrátilo celé římské vojsko. Nero uprchl na venkov, kde se dozvěděl, že byl římským senátem prohlášen za nepřítele lidu. Když si uvědomil bezvýchodnost své situace, sám si vykopal vlastní hrob a pomocí dýky spáchal sebevraždu. Po jeho smrti zavládl na krátkou dobu v říši chaos o nástupnictví a během jednoho roku se vystřídali hned 4 císaři. Nakonec na v čele říše "zahnízdil" Vespasianus.

VÝBUCH SOPKY VESUV (79 n.l.)
Teď trochu odbočíme od jednotlivých císařů a řekneme se něco o události, která do dějin Říma také výrazně zasáhla - výbuch sopky Vesuv. Jistě si pamatujete, že minule jsme si říkali, že povstání otroků vedené Spartakem, se ukrývali na hoře Vesuv, která stojí nedaleko dnešního města Neapol na jihu Itálie. V roce 79 n.l. se blízko Vesuvu nacházelo několik měst, přičemž to nejvýznamnější byly Pompeje, které mělo tehdy asi 20 000 obyvatel. Ti si ani neuvědomovali, že Vesuv je vlastně sopka, protože předtím nebyla aktivní už několik set let. To se ale mělo změnit.
Není dodnes jasné, kdy přesně k výbuchu došlo, dlouho se věřilo, že to bylo 24. srpna 79, ale dnes se se vědci přiklání spíše k říjnu.
Každopádně v den výbuchu, někdy kolem poledne, obyvatelstvo Pompejí ohlušila obrovská rána a sopka Vesuv začala chrlit obrovské množství lávy a popela (sloup kouře měl dosahovat až 33 km do výšky). Kouř popela zakryl slunce a ze dne se stala rázem noc. Na město se začal sypat popel a další sopečný materiál na město. Většina lidí samozřejmě začala prchat z města, ale mnozí zůstali. Sopečný popel přestal na město padat v noci, a i samotný Vesuv už nebyl tak aktivní. Obyvatelé už si mysleli, že mají vyhráno a že se jim onu katastrofu podařilo přežít, a i mnoho těch, co z města uprchli, se do něj začalo vracet. Což ale byla osudová chyba.
Když totiž sopka přestala chrlit tisíce tun materiálu, obří sloup popela se zhroutil k zemi, čímž vznikl tzv. pyroklastický proud. Pyroklastický proud je rozžhavené mračno popela a plynů, které má teplotu až několik stovek stupňů celsia, a navíc se velmi rychle šíří. Postupně celkem 3 pyroklastické proudy zavalily Pompeje. Kdokoliv, kdo byl v tu dobu ve městě, neměl nejmenší šanci na přežití. Pompeje jsou přikryty několik metrů silnou vrstvou popelavého materiálu a přestaly existovat, a to na dobu téměř 1700 let.
Ale i v tomto případě je všechno zlé alespoň k něčemu dobré. V 18. století je několik budov z Pompejí náhodou objeveno, ale nikdo netuší, že jde o celé město. Vykopávky v Pompejích pokračují prakticky až dodnes. Díky tomu, že bylo celé město zakonzervováno v zemi, zůstalo ve výjimečně dobře zachovalém stavu - přesně tak, jak jej v roce 79 pohřbil výbuch Vesuvu, a tak tento objev výrazně ovlivnil naše znalosti o životě ve starověkém Římě.

Ale teď už zase zpátky k císařům.

TRAIANUS (vláda 98-117 n.l.) - "nejlepší císař"
Česky také Traján. Za vlády císaře Traiana dosáhla římská říše své největší územní rozlohy a obývalo jí tou dobou asi 60-70 milionů obyvatel (v té době bylo na světě zhruba 200 milionů lidí). K Římské říši Traján připojil oblast Dacie (zhruba dnešní Rumunsko), ale hlavně na východě i značnou část Mezopotámie.
Podél celé hranice Římské říše nechal vybudovat tzv. limes Romanus (v překladu římská hranice) - což byla vlastně soustava strážních věží, zdí a vojenských táborů podél celé hranice římské říše (od Británie až po dnešní Irán). Z některých vojenských táborů se postupem času stala města - třeba maďarská Budapešť, nebo německý Kolín a Řezno (Regensburg).
Během vlády císaře Trajána Římská říše čile obchodovala se všemi okolními státy. Traján se také hodně vyznamenal i stavebnictvím - nechal postavit Trajánovo fórum, Trajánův sloup (30 m vysoký, na kterém jsou kolem dokola znázorněny výjevy z Trajánových válečných vítězství). Také nechal budovat silnice, akvadukty a další stavby.
Traianus se také dobře staral o své obyvatele (usiloval o zajištění dostatku potravin pro všechny, a také zavedl finanční podporu pro sirotky a chudé děti), a rovněž respektoval postavení senátu. Traianus byl v celé říši velmi oblíbený, a byl tak lidmi často nazýván jako Traianus Optimus (Traianus Nejlepší). Tento titul mu nakonec udělil i samotný senát.
Traianův konec přišel v roce 117, kdy podlehl nemoci při návratu ze svého vojenského tažení.
Zajímavost - jednalo se o prvního římského císaře, který nepocházel z oblasti Itálie - narodil se v Hispánii.

HADRIANUS (vláda 117-138 n.l.) - císař obránce
Po smrti císaře Traiana se stal císařem Hadrianus (nebo také česky Hadrián). Ten opustil od dobyvačné politiky svého předchůdce a soustředil se hlavně na budování a zkvalitňování hraničního opevnění limes Romanus. V Británii vybudoval tzv. Hadriánův val - několik metrů vysokou ochranou zeď s několika pevnostmi podél 117 km dlouhé hranice mezi Anglií (která patřila Římu) a Skotskem (které ovládali barbaři).
Hadrián byl všestranným císařem, podporoval rozvoj umění, nechal postavit řadu knihoven, divadel, lázní. Hadrián se, podobně jako Traján, staral dobře o obyvatelstvo, a především o chudé. Hadrián byl moudrý a uvážlivý císař. Zemřel v roce 138 zřejmě na srdeční chorobu.

MARCUS AURELIUS (vláda 161-180 n.l.) - "filozof na trůně"
Marcus Aurelius byl velice chytrým panovníkem, který se zabýval mimo jiné i filozofií (filozofie se věnuje hledání odpovědí na otázky týkající se například smyslu světa a podobně) a proto se mu také přezdívá filozof na trůně. I když byl Marcus Aurelius moudrý, za jeho vlády skončilo dlouhé období prosperity a míru. Je ale potřeba říct, že to z větší části nebyla jeho vina.
Během své vlády musel čelit mnoha výzvám a pohromám. Například zemětřesení, záplavy a neúroda v zemědělství. Dále musel čelit vpádu Germánů (především Markomanů a Kvádů), ale také vpádu Parthské říše z východu (oblast dnešního Iránu a Iráku). Navíc se objevil další problém - vojáci, kteří se vraceli z bojů s Parthskou říší, do Říma zavlekli nemoc (pravděpodobně neštovice), která pocházela původně zřejmě z oblasti východní Asie. Epidemii této nemoci během 15 let podlehlo asi 5-10 milionů lidí. Což samozřejmě celou říši dost oslabilo.
Útok Parthské říše se podařilo odrazit, ale mezitím začali na římské hranice útočit Germáni. Dokonce se jim podařilo dostat až do oblasti severní Itálie. S vypětím všech sil se podařilo Římanům Germány nakonec také odrazit, a dokonce přešli do protiútoku, při kterém se dostali až na území dnešního Slovenska a částečně také na Jižní Moravu.
Ačkoliv značnou část své vlády strávil Marcus Aurelius v různých vojenských leženích, kde plánoval obranu říše, věnoval se dobře i správě celé říše. Na jeho počest také vznikl sloup Marka Aurelia, který je velmi podobný tomu Trajánovu, jen na něm jsou vyobrazeny úspěchy ve válce proti Germánům. I Marcus Aurelius pronásledoval stále rostoucí počet křesťanů.
Samotný Marcus Aurelius zřejmě nakonec sám podlehl epidemii moru a zemřel ve Vindoboně (což je dnešní Vídeň).

A pokračování zase příště ...

Další užitečné odkazy

Krátké video o zkáze města Pompejí při výbuchu Vesuvu: 

A ještě jedno o bitvě v Teutoburském lese: