Úkoly:

1. Udělej si zápisky z níže uvedené prezentace
2. Přečti si níže Doplňující a vysvětlující výklad
3. Mrkni se na video na konci stránky
4. Prostuduj si témata v učebnici - strany 92-98
5. V pracovním sešitě si můžeš pro procvičení vypracovat některé úkoly na stranách 51-54 (ideálně cvičení 4, 9, 10 a 14).

Prezentace

Doplňující a vysvětlující výklad 

ŘÍMSKÁ REPUBLIKA (510-27 př.n.l.)
Za Římskou republiku považujeme období mezi lety 510-27 př.n.l. (někdy je uváděno také 509-31 př.n.l.). Římská republika vznikla, když v roce 510 př.n.l. vyhnali Římané posledního etruského krále a došlo ke zřízení republiky.

SYSTÉM VLÁDY
A co je to vlastně ta republika? Republika je typ státního zřízení, který je dnes na světě nejběžnější. Pro příklad nemusíme chodit daleko - i Česko je republika. A co to tedy vlastně znamená? Název republika pochází z latinského výrazu "res publica", což v překladu znamená věc veřejná. V praxi to znamenalo to, že v Římě se mohl každý občan-muž podílet na řízení státu volením svých zástupců (vyjma otroků, kteří samozřejmě žádná práva neměli). A jak přesně to fungovalo?
Konzulové/diktátor - v čele republiky byly dva konzulové (což byly nejvyšší úředníci), kteří byli voleni každý rok. V případě nějaké mimořádné události (například válka) byl volen diktátor, který nahradil oba konzuly. Diktátor ale mohl být u moci jen půl roku, a pak musel být zvolen nový diktátor, nebo se vrátili konzulové. Důvod byl ten, aby nemohl zneužívat svou funkci.
Senát - pod konzuly byl senát, který se postupně rozrostl až na 300 členů (senátorů), volených doživotně. Senát se skládal napřed jen z patricijů, později i plebejů a dával rady a doporučení konzulům a zároveň na ně dohlížel, ale sám také hlasoval o některých nařízeních. Senát existoval již během římského království, ale měl jen malou moc). Senát byl tak významným, že se stal i jedním ze symbolů starověkého Říma, proto se v souvislosti se starověkým Římem můžete setkat se symbolem SPQR, což je zkratka Senatus Populusque Romanus, v překladu "Senát a lid římský". Tato zkratka se nacházela například na mincích nebo standartách (vlajkách) římských legií (armád).
Podobně jako v Řecku se i v Římě konala lidová shromáždění neboli sněmy. Na těch měl hlas každý muž, který byl občanem Říma (vyjma otroků, ti to právo neměli). Na lidových shromážděních se volili noví úředníci (včetně konzulů), hlasovalo se o nových zákonech, rozhodovalo se o trestech pro ty, kteří se provinili proti zákonu a také se rozhodovalo o vyhlášení války.
Voleným úředníkům se přezdívalo magistráti (také pojem, který známe i v současnosti). Ještě existoval také úřad cenzora. Cenzoři prováděli pravidelně sčítání majetku a podle toho se lidé dělili do 5 tříd.
Téměř všechny úřady v Římě byly řízeny dvěma osobami (vyjma diktátora) s tím, že měli oba právo "veta" - to znamená, že když jeden z nich vydal nějaké nařízení, které se tomu druhému z nějakého důvodu nelíbilo, mohl využít práva veta a toto nařízení prohlásit za neplatné.
Jak můžete vidět, značná část názvů úřadů a dalších činností, které dnes v rámci státní správy používáme, pochází právě z období starověkého Říma.

SPORY PATRICIJŮ A PLEBEJŮ
Jenomže problém se objevil i v samotném Římě. Plebejové (tedy ti pracující) totiž tvořili velkou část římského vojska, a tak se jim moc nelíbilo, že musí neustále válčit. A když už zrovna nemuseli válčit, museli pracovat, protože jinak by neměli peníze a mohli by skončit jako otroci. A uznejte sami, že tohle není zrovna pohádkový život. A tak se začali plebejové bouřit a domáhat se stejných práv, jako mají patriciové. Dokonce to vedlo až tak daleko, že se plebejové rozhodli z Říma odejít a usadili se na Svaté hoře (kopec několik kilometrů od Říma). To představovalo pro patricie velký problém - plebejové totiž zastávali většinu řemesel a tvořili i většinu vojska, takže bez plebejů by byl Řím bezbranný. A tak patriciům nezbývalo než si plebeje udobřit a přislíbit jim více práv.
A o jaká práva šlo? Byl zaveden úřad tzv. tribunů lidu - jednalo se o jakousi 10člennou protiváhu k senátu. Tribunové byli voleni z řad plebejů a sloužili vlastně jako jakási obrana před útiskem patricijů - pokud například prošel senátem zákon, který se plebejům nelíbil, tribunové jej mohli vetovat (označit jej za neplatný).
Nicméně ani zavedení tribunů lidu spor mezi patriciji a plebeji nevyřešilo. Plebejové ještě několikrát vzbouřili a znovu odešli z Říma, aby si získali stejná práva, jako patriciové.
V roce 449 př.n.l. byl sepsán Zákon dvanácti desek. Do té doby totiž soudci (kteří byli samozřejmě patriciové) soudili jen podle nepsaných zákonů, které se ústně předávali z generace na generaci. A to samozřejmě znamenalo, že každý soudce si mohl zákon vykládat dle svého (a často v neprospěch plebejů). Když byl tento zákon sepsán, soudci si už jej nemohli vykládat podle svého. Tím tak tento zákon začal platit stejně pro všechny občany Říma - jak pro patricije, tak i pro plebeje. V platnosti vydržel zákon 12 desek bezmála 1000 let.
Spor mezi patriciji a plebeji byl nakonec urovnán v roce 287 př.n.l., kdy došlo k plnému zrovnoprávnění plebejů. Ti tak mohli zastávat konečně všechny funkci, dokonce i jako konzulové.

OVLÁDNUTÍ APENINSKÉHO POLOOSTROVA
Samozřejmě rostoucí moc Říma se moc nelíbila jeho sousedům. Na sever od Říma byli už zmínění Etruskové, ale jejich moc postupně slábla, protože se museli bránit jak z jihu postupujícímu Římu, tak i ze severu náporu Keltů, což se Etruskům nepodařilo a byli obsazeni. Keltové (kterým Římané přezdívali Galové - viz opět starý dobrý Asterix a Obelix) dokonce r. 387 př.n.l. vtrhli i do samotného Říma a začali tam rabovat a ničit. Ubránit se podařilo jen jednu část Říma - Kapitol, jeden ze 7 pahorků, na kterých se Řím nachází. Nakonec Římané Keltům dali vysoké výkupné a Keltové zase odtáhli. Ale Řím byl dost slušně poničen. 
Zajímavost - obecně se traduje, že tím, kdo pomohl ubránit alespoň onen římský Kapitol, byli husy. Galové/Keltové se totiž snažili vyšplhat v noci hradby Kapitolu a přepadnout jej. Zde přítomné husy ale svým hlasitým kejháním probudili obránce a ti se útočícím Keltům/Galům ubránili. 
Během tzv. Samnitských válek (které probíhaly mezi lety 343-290 př.n.l.) se podařilo Římu obsadit většinu celé Itálie od ostatních italických a jiných kmenů. Poté se ještě Římanům podařilo vytlačit i řecké městské státy na jižním pobřeží Itálie. Hlavním z nich bylo město Tarent.
Zajímavost navíc - město Tarent bylo podporováno mimo jiné i královstvím Epiru (v té době jedno z řeckých království), kterému velel král Pyrrhus I. Během jedné z krvavých bitev se mu podařilo nad Římany zvítězit, ale bylo to draze vykoupené vítězství - Římanům sice způsobil těžké ztráty, ale jeho vlastní vojsko bylo prakticky zničené. Sám Pyrrhos po této bitvě měl prohlásit: "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni". Od té doby se můžete setkat s pojmem "Pyrrhovo vítězství", což je označení pro situaci, ve které sice někdo zvítězí, ale sám toho mnoho ztratí.
I Tarent nakonec podlehl římské moci a kolem r. 265 př.n.l. to vypadalo tak, že Řím ovládal většinu Apeninského poloostrova a jen na severu zůstali Keltové.

PUNSKÉ VÁLKY
Jelikož Římané ovládli prakticky celý Apeninský poloostrov a jejich moc stále rostla, bylo jasné, že dříve či později se dostanou do konfliktu s další mocností tehdejšího Středomoří - Kartágem. Kartágo bylo město na severu Afriky (v oblasti dnešního Tunisu), které založili někdy kolem r. 814 př.n.l. Féničané (těm Římané rovněž přezdívali také jinak - Punové). Féničané byli zdatní obchodníci i mořeplavci a postupně rozšiřovali svůj vliv a stali se velmi významnou mocností v oblasti Středomoří. Osídlili například i část ostrova Sicílie. A právě kvůli Sicílii vypukl konflikt Kartága s Římem.

První punská válka (264-241 př.n.l.)
Sicílie byla úrodnou oblastí, a navíc i strategicky významná, a tak není divu, že jí chtěly získat obě říše pro sebe. Kvůli tomu docházelo k častým drobným konfliktům mezi Římem a Kartágem, které ale v roce 264. př.n.l. přerostly ve válku. Jako spojenec Říma zde také vystupoval městský stát Syrakusy (jihovýchod Sicílie). Římané většinou vítězili v bitvách na souši, protože bylo jejich vojsko kvalitnější než to kartaginské. Ale Kartaginci naopak zase měli velmi kvalitní válečné loďstvo, a tak ovládali moře. Římané nicméně začali narychlo budovat také silné loďstvo, aby přemohli námořní převahu Kartága. A právě také na moři se udála rozhodující bitva 1. punské války - námořní bitva u Aegatských ostrovů v r.241. př.n.l. V této námořní bitvě se římským lodím podařilo porazit kartaginskou flotilu, která se snažila dopravit na Sicílii posily a vybavení pro tamní kartaginské vojsko. Římané slavili vítězství a Kartágo bylo nuceno podepsat mírovou smlouvu, ve které ztratilo veškerý svůj vliv na Sicílii, Korsice a Sardinii. Kartaginci také museli platit vysoké odškodné a také přišli o postavení námořní velmoci. Kartágo navíc muselo čelit také vzpouře žoldnéřů, které si po prohrané válce nemohlo dovolit zaplatit.

Druhá punská válka (218-201 př.n.l.)
Kartaginci se ale přeci jen během několika let dokázali znovu postavit na nohy a obnovit svou moc. Stalo se tak díky tomu, že se Kartaginci zaměřili na Pyrenejský poloostrov (tedy oblast dnešního Španělska a Portugalska), oblast přezdívané také Hispánie. Kartaginci zde dokonce založili město Nové Kartágo (dnešní Cartagena na jihu Španělska). Kartaginci se snažili udržovat s Římem mír, což se ale změnilo s příchodem tehdy teprve 25letého Hannibala. Hannibal Barkas byl velmi nadaný kartaginský vojevůdce, který si podmanil hispánské kmeny (například Ibeřany). Hannibal poté napadl město Saguntum, což bylo řecké město na pyrenejském poloostrově, které ale předtím uzavřelo alianci s Římem. Saguntum sice Kartaginci dobyli, ale vyprovokovali tím Řím, který v reakci na to vyhlásil r. 218 př.n.l. válku Kartágu.
Toho se ale Hannibal neobával. Kartágo mělo obrovskou armádu, čítající přes 100 000 vojáků a 37 válečných slonů. Kartaginci ale neměli dost lodí na přepravení celé této velké armády do Říma, a v oblasti severní Itálie se soustředila také početná římská armáda (římské legie). A tak se Hannibal rozhodl na Řím zaútočit přes Alpy. Jeho armáda se skládala z mnoha různých národů - Kartaginců, Ibeřanů, Keltů a později také Syrakúsanů, Sardiňanů atd. Překročení Alp byl naprosto nevídaný krok, který Římané vůbec nečekali. Při přechodu Alp sice kartaginské vojsko přišlo o mnoho tisíc vojáků, a i všechny válečné slony, ale přesto se Hannibalovi dařilo Římany porážet ve všech velkých bitvách po celé Itálii po dobu více než 10 let, jelikož byl velice schopným taktikem a stratégem a jeho postupy dodnes plní učebnice vojenských strategií. Přesto se mu ale stále nedařilo získat rozhodující vítězství a Římané se odmítali vzdát, a dokonce s Hannibalem odmítli o čemkoliv jednat. Postupně navíc Hannibala opouštěli jeho spojenci. Když se do čela římské armády postavil Scipio Africanus, který byl rovněž velmi schopným vojevůdcem, a který mezitím v Hispánii porazil Hannibalova bratra. Římské vojsko se pod jeho velením vylodilo nedaleko Kartága. Tím přinutili Hannibala se vrátit do vlasti, a čelit Římanům nedaleko svého hlavního města. Právě tam se v r. 202 př.n.l. se odehrála rozhodující bitva u Zamy, ve které Římané přesvědčivě vyhráli. Kartaginci byli nuceni požádat Římany o mír.
Protože se po první punské válce se Kartaginci relativně rychle vzpamatovali, Římané už tentokrát nechtěli nechat nic náhodě. Kartaginci museli zaplatit obrovské odškodné a Římané nechali spálit veškeré kartaginské loďstvo, vyjma 10 lodí, které měli Kartagince chránit před piráty. Kartagincům bylo zakázáno vést jakoukoliv válku bez svolení Říma. Z velmoci, jakou Kartágo dříve bylo, se po druhé punské válce stalo jen druhořadou mocností.

Třetí punská válka (149-146 př.n.l.)
Jak se říká - do třetice všeho dobrého. Ale v tomto případě samozřejmě jak pro koho. Protože bylo po druhé punské válce Kartágo velmi slabé, využívaly toho okolní státy, především Numiďané, a neustále zabíraly kartaginské území. Kartaginci už toho měli plné zuby a dovolili si jim vzdorovat a přejít do protiútoku. To si ale Římané vyložili jako porušení vzájemné mírové smlouvy, a vypověděli Kartágu válku. Kartaginci vyslali do Říma delegaci s omluvou, kterou se Římané rozhodli přijmout, ale jen za podmínky, že Kartaginci zbourají své vlastní město a postaví si minimálně 10 mil od něj město nové. To bylo samozřejmě nepřijatelné, a i Kartaginští obyvatelé se v reakci na to začali hrnout dobrovolně do armády. V r. 149 př.n.l. se Římané vylodili u Kartága, ale Kartaginci jim úspěšně vzdorovali. Samotné Kartágo bylo později oblehnuto a po roce obléhání Římané zaútočili. Celých 6 dnů trvaly kruté boje ve městě, při kterých Kartaginci statečně bojovali proti římské přesile, až nakonec podlehli, čímž byl osud Kartága zpečetěn. Celé město bylo srovnáno se zemí, a obyvatelstvo prodáno do otroctví. Údajně Římané posolili i půdu v okolí města, aby tam nebylo možné nic pěstovat a město nemohlo být obnoveno, a celá oblast padla do rukou Římanů. Tak skončily přibližně 700leté dějiny Kartága. Zato nejslavnější okamžiky dějin Římské říše měly teprve přijít...

Další užitečné odkazy

Zase pěkně stručné a souvislé videovýpisky týkající se punských válek a jejich souvislostí. Netřeba ale samozřejmě znát dopodrobna, bohatě stačí to, co jsem vám vypsal já výše :-).