Úkoly:

1. Udělej si zápisky z níže uvedené prezentace
2. Přečti si níže Doplňující a vysvětlující výklad
3. Mrkni se na video na konci stránky
4. Prostuduj si témata v učebnici - strany 100-104
5. V pracovním sešitě si můžeš pro procvičení vypracovat některé úkoly na stranách 55-57 (ideálně hlavně opakování na straně 57).

Prezentace

Doplňující a vysvětlující výklad 

ROZŠIŘOVÁNÍ ŘÍMSKÉ REPUBLIKY
Minule jsme skončili u Punských válek, po kterých se Římané zbavili zřejmě svého největšího soupeře v oblasti západního Středomoří - Kartága. Ale to Římanům nestačilo. Hned po 2. punské válce obrátili Římané svoji pozornost do oblasti východního Středomoří. Tu tou dobou ovládaly především státy, o kterých jsme si tu už také něco povídali, pardon - psali. Především tedy Makedonie, Seleukovská říše, Ptolemaiovská říše - tedy státy, které vznikly rozdělením říše Alexandra Makedonského.
Ono to totiž i dávalo smysl. Například Makedonie pomáhala během 2. punské války Hannibalovi v boji proti Římu, takže bylo i docela logické, že ji Římané chtěli dát za vyučenou.

Ale do oblasti vlastně nepřišli Římané v roli dobyvatelů - některé menší řecké státy se totiž obávaly toho, že Seleukovská říše a Makedonie, které spolu tou dobou spolupracovaly a které si také rozebraly část území Ptolemaiovské říše, se dříve či později zmocní celého Řecka, a tak požádali Řím o pomoc.

Mezi lety 215-148 př.n.l. probíhaly tzv. makedonské války. Jednalo se o sérii celkem 4 válek mezi Římem a Makedonií. 1. makedonská válka (215-205 př.n.l.) skončila nerozhodně, během 2. makedonské války (200-196 př.n.l.) ztratili Makedonci svůj vliv v Řecku, ale samotnou Makedonii se jim podařilo ubránit. Během 3. makedonské války (171-168 př.n.l.) padl do zajetí makedonský král a samotná Makedonie byla rozdělena na čtyři republiky, které ovládal Řím. Poslední 4. makedonská válka (150-148 př.n.l.) byla spíše povstání Makedonců, které ale Římané brzy potlačili. Tím tak skončily dějiny samostatné Makedonie, která se stala další římskou provincií. Tím tedy byla vyřízena Makedonie.

Ještě během makedonských válek se Římané vypořádali i s rozpínavosti Seleukovské říše. Tu se jim podařilo porazit ve válce mezi lety 192-188 př.n.l., čímž získali i západní část Malé Asie (část dnešního Turecka). Díky tomu se podařilo Římanům ovládnout prakticky celou oblast Středomoří. Sice zde byly ještě nějaké samostatné státy, ale ty se s vojenskou silou Říma nemohly ani náhodou rovnat.

Římu nakonec podlehly i samotné řecké státy, jejichž část původně požádala Řím o ochranu. Tzv. Achajský spolek v čele s městem Korint se stavěl silně proti římské nadvládě, což se mu stalo osudným. Korint byl nakonec podobě jako Kartágo srovnán se zemí, všichni muži v něm žijící byli popraveni a ženy a děti prodány do otroctví.

Kolem roku 100 př.n.l. Řím ovládal drtivou většinou severního pobřeží Středomoří - od dnešního Portugalska, až po dnešní západní část Turecka.

VNITŘNÍ KRIZE ŘÍMSKÉ REPUBLIKY
Zvenčí sice Římská republika sílila, ale naopak v rámci její vnitřní politiky docházelo k mnoha různým sporům a konfliktům, které nakonec vedly ke konci samotné Římské republiky. Už jsme si tu v předchozích lekcích vysvětlovali, že páteří římského vojska byli především plebejové. Plebejové byli obvykle řemeslníci, rolníci a další podobné profese. Ale když vypukla válka, museli do zbraně a stali se z nich vojáci, dokud válka neskončila. Ale problém byl v tom, že Římská republika se neustále zvětšovala a velmi často vedla války. Když pak válka skončila, mohli se zase všichni vrátit ke svým pracím, ale to bylo v mnoha případech dost problémové. Přeci jenom když se živíte jako nějaký drobný farmář a odvedou vás na několik let do války, tak když se poté vrátíte, svůj statek najdete v dost zbídačeném stavu a stojí to mnoho úsilí a peněz, abyste jej dali zase do provozuschopného stavu. A když už ho konečně zprovozníte, vypukne další válka a vás opět odvedou. To naštve. Kvůli tomu řada z těchto rolníků nebyla schopná se sama uživit a mnoho z nich přišlo o svoje pozemky, protože je byli nuceni prodat, aby měli alespoň na základní živobytí. Jenomže pokud jste v Římě nevlastnili žádnou půdu, nemohli jste ani sloužit v armádě, a to pak vedlo i k úbytku vojáků, a navíc i růstu státních výdajů, protože stát musel takové lidi živit. Na druhou stranu díky vítězným válkám se do Římské republiky zavleklo mnoho válečných zajatců, ze kterých se stali otroci a ti zastávali místa oněch rolníků a dalších potřebných profesí, a to navíc prakticky zadarmo, protože otroci samozřejmě nebyli nijak placeni a dostávali pouze nezbytnou stravu. Navíc díky vítězným válkám získala Římská republika velké bohatství, a bohatí tak mohli naopak odkoupit půdu, kterou si už chudí nemohli dovolit a vznikali tak velmi bohatí velkostatkáři. To vše znamenalo to, že bohatí byli nakonec ještě bohatší, a naopak chudí byli ještě více chudší, a ještě k tomu také bylo oslabováno i římské vojsko (kvůli rostoucímu počtu bezzemků, kteří nemohli sloužit v armádě).

Spartakovo povstání
Tyto rozpory neustále narůstaly, a propukala různá povstání, a to především povstání otroků. Tím zdaleka nejznámějším je tzv. Spartakovo povstání, které bylo pojmenováno po jeho vůdci - Spartakovi. O tom, kdo přesně byl Spartakus toho není mnoho známo, jen to, že to byl zdatný válečník, který sloužil v římských legiích, a zřejmě se nějakým vážným způsobem provinil vůči svému vojenskému veliteli, za což byl potrestán. Svůj trest si zvolil jakožto gladiátor. A kdo že to byl gladiátor? Gladiátoři byli otroci, kteří spolu zápasili na život a na smrt v arénách (jako například římské Koloseum), a soužili vlastně pro pobavení lidí. Samotné slov Gladiátor můžeme přeložit jako "ten, kdo používá meč". Jako my dnes sledujeme hokej, fotbal a jiné sporty, tak v tehdejším Římě se (mimo jiné) sledovaly zápasy gladiátorů. Odtud také pochází symbol palce nahoru a palce dolů - palec nahoru znamenal pro poraženého gladiátora život, naopak palec dolů smrt. A pokud byli gladiátoři úspěšní, mohli si vysloužit svobodu. A právě jedním z gladiátorů byl i Spartakus.
V roce 73. př.n.l. se Spartakus společně s několika desítkami otroků vzbouřili a uprchli. Zamířili na sopku Vesuv (poblíž dnešní Neapole, mimochodem v roce 1944, za druhé světové války, došlo k její erupci). Loupili a rabovali na pozemcích velkostatkářů v okolí a postupně se k nim přidávali další otroci. Nakonec se podařilo Spartakovi vybudovat "armádu" o počtu asi 70 000 otroků - muži, ženy i děti, navíc z různých zemí. Římský senát viděl v tomto povstání velkou hrozbu, protože bylo tou dobou v Římské říši několik stovek tisíc otroků, a pokud by se všichni vzbouřili, ohrozilo by to samotnou existenci Římské republiky. Vyslali tak proti Spartakovi postupně několik svých legií, ale vzbouřencům se podařilo je porazit. Problémem ale byla nejednotnost vzbouřenců, protože otroci z různých zemí se nebyli schopni dohodnout jakým směrem se vydat z Itálie - někteří chtěli na západ do Hispánie, jiní na východ do Řecka, a tak dále. Kvůli tomu se mnoho vzbouřenců od Spartakova vojska oddělilo a tím jej tak oslabilo. Navíc tyto oddělené skupiny bylo pro Římany jednoduché pochytat a zničit. Spartakovo "vojsko" bylo nakonec obklíčeno a poraženo. Jako upozornění pro další opovážlivce, kteří by se chtěli vzepřít Římské říši, nechali Římané 6 tisíc zajatých vzbouřenců přibít na kříž ("ukřižovat") podél cesty vedoucí z jihoitalského města Capua do Říma. Spartakovo tělo nebylo nikdy nalezeno, takže není jisté, jestli zemřel v bitvě, byl přibit na kříž, nebo zda se mu podařilo uniknout.

Spory o vládu
Ale povstání otroků nebylo jedinou starostí Římské republiky. Ukazovalo se, že systém lidových sněmů byl vhodný pro řízení menšího státu, ale Římská republika už nyní byla mnohonásobně větší a celý systém přestával fungovat. Pro Římské občany například z Hispánie bylo opravdu zdlouhavé a náročné se několikrát do roka dostavit do několik set kilometrů vzdáleného Říma, aby se mohli zúčastnit lidového sněmu.
Situaci se snažili ve prospěch drobných farmářů vyřešit například bratři Gracchové, ale oba byli zavražděni. Politici se začali stále více dohadovat o tom, kdo a jak by měl stát řídit. To vedlo k řadě konfliktů a převratů, které často končily různými masakry znesvářených stran. Strany tohoto konfliktu by se daly rozdělit na zastánce republiky (tedy současného zřízení) a odpůrce republiky. Mezi odpůrce republiky patřila i jedna z osobností, která je zcela určitě nejznámější osobou dějin starověkého Říma - Gaius Julius Caesar.

Gaius Julius Caesar a občanská válka
Caesar byl velmi schopný vojevůdce a politik, který výrazně ovlivnil dění v celé Římské říši. V čele římských legií se mu podařilo mezi lety 58-51 př.n.l. obsadit prakticky celou Galii (dnešní Francii, sám Caesar napsal knihy s názvem "Zápisky o válce galské", kde popsal svoje tažení v Galii), dostal se až do Británie a překročil i řeku Rýn (dnešní Německo). Caesar byl zvolen také římským konzulem a později prokonzulem (správcem) pro oblast Galie. Mnoho římských senátorů jej ale nemělo příliš v oblibě, protože se obávali toho, že touží vládnout Římské říši jako král. Navíc byl Caesar díky svým vojenským úspěchům mezi římským lidem velmi oblíbený.
Senát i tehdejší konzul Pompeius se chtěli Caesara zbavit, a tak jej v r. 50 př.n.l. povolali do Říma a nařídili mu rozpustit svou armádu, jelikož už mu vypršel mandát prokonzula, a tedy neměl v Galii správně co dělat. Caesar moc dobře věděl, že jakmile nechá rozpustit svoje vojsko, bude obžalován ze zrady a čeká jej pravděpodobně smrt. Proto se rozhodl do senátu vyrazit, ale i se svým vojskem. V roce 49 př.n.l. překročil se svou 13. legiíí řeku Rubikon (která tehdy tvořila jakousi hranici oblasti Říma), při čemž měl pronést slavnou větu "alea iacta est" (tedy v překladu z latiny - kostky jsou vrženy), čímž naznačoval, že teď už nelze couvnout zpět. Římská občanská válka vypukla.
Konzul Pompeius společně s většinou senátu uprchli do Řecka. Caesar tak vytáhl do Hispánie, kde porazil Pompeiovo vojsko, a poté vyrazil do Řecka, kde nakonec také Pompeiovo vojsko porazil. Samotný Pompeius uprchl do Egypta, ale tam ho nechal zavraždit tamní vládce Ptolemaios XIII. (jak vidno, číslo 13 bylo pro Pompeia opravdu smolné). Caesar do Egypta dorazil, aby zde Pompeia pronásledoval, ale zde už mu jen Ptolemaios XIII. přinesl ukázat jeho uříznutou hlavu. To si ale Caesar vyložil jako urážku, protože přesto, že proti němu bojoval, stále jej považoval za římského konzula. Caesar se díky tomu zapletl do konfliktu, který měl Ptolemaios XIII. se svou manželkou a sestrou - Kleopatrou. A tady již byste měli zbystřit, protože tohle už jsme probírali v rámci dějin starověkého Egypta. Do Kleopatry se totiž Caesar záhy zamiloval. Mezitím ale Caesar pronásledoval Pompeiovy spojence a stoupence, které definitivně porazil v bitvě v roce 45 př.n.l. a tím prakticky skončila i Římská republika.

Caesar sice ponechal v Římu jako zřízení republiku, ale nechal se prohlásit doživotním diktátorem (trocha opakování - diktátor byla funkce vládce Říma, která byla volena jen v dobách války a jen na půl roku). Ačkoliv se čekalo, že nechá pozabíjet všechny ty, kteří proti němu vystoupili, Caesar jim naopak udělil milost. Caesar si také nechal postavit několik monumentálních soch, a prakticky stál nad celým římským zákonem. A nechal razit mince s vlastní podobiznou a nosil olivovou ratolest na hlavě (symbol míru a vítězství). Co si budeme povídat - Caesar si svého postavení náležitě užíval.
Na druhou stranu ale také Caesar prokázal, že mu leží na srdci i běžní občané Říma a provedl celou řadu různých reforem. Například umožnil mnohem více lidem získat římské občanství a tím více práv, dále nechal postavit asi 20 nových osad v Itálii, a také vydal zákon, který v případě, že někdo z vyšších společenských vrstev poranil nebo dokonce zabil příslušníka nižších společenských vrstev, bylo veškeré jeho bohatství zabaveno. Nechal zavést také nový kalendář - juliánský kalendář, který už byl podobný tomu našemu. Nahrazen byl až v 16. století, a to tím naším současným, gregoriánským kalendářem. Nechal také obnovit již předtím Římany zničené Kartágo a Korint. A protože chtěl Julius Caesar také omezit vliv senátu, vydal zákon, že musí být vše v senátu schválené být zveřejněno, aby byli i běžní občané informováni o tom, co se v senátu děje. Tyto informace byli postupně doplňovány o další informace například i ze života různých politiků, a tak vlastně vznikly předchůdci dnešních novin.

Zajímavost - právě od Julia Caesara bylo odvozen i římský titul Caesar, který v období Římské říše používali někteří vládci. I dnešní pojem "Císař" je vlastně odvozený od slova Caesar, stejně tak třeba německé "Kaiser" (opět v překladu do češtiny císař).
Julia Caesara si také tak nějak nevědomky připomínáme každý rok, a to po celý červenec. Měsíc červenec byl totiž původně pojmenován právě na počest Caesara - Julii. V češtině máme pro tento měsíc sice vlastní výraz, ale třeba v angličtině (July), němčině (Juli), španělštině (Julio), ale i slovenštině (Júl) tomu tak je.

Ať už byl Caesar mezi lidmi oblíbený, jak chtěl, řada senátorů se s jeho vládou nehodlala smířit a rozhodli se Caesara zavraždit. Celkem se tohoto spiknutí účastnilo asi 60 lidí, a to jak Caesarových nepřátel, tak i přátel. 15. března roku 44. př.n.l. Caesara vylákali na zasedání senátu v Pompeiově divadle (paradoxně pojmenovaném po Pompeiovi, dřívějším Caesarově nepříteli). Marcus Antonius (také náš starý známý již z dějin Egypta), jeden z věrných Caesarových stoupenců a vojevůdců a současné také římský konzul, vytušil, že se zřejmě na Caesara chystá nějaká zrada a spěchal jej před Pompeiovo divadlo varovat. Nedaleko od divadla jej ale jeden ze spiklenců zastavil a záměrně jej začal zdržovat dlouhým rozhovorem.
Mezitím samotného Caesara na schodech divadla přepadli spiklenci a bodli jej celkem 23 ranami dýkou, čemuž Caesar podlehl a zemřel. Jedním ze spiklenců byl i Decimus Brutus, Caesarův bratranec. Často se uvádí, že měl Caesar, když spatřil, že mezi atentátníky je i Brutus, pronést větu "I ty, Brute?", ale s největší pravděpodobností nic takového neřekl, jelikož tato věta pochází až z divadelní hry Williama Shakespeara z 16. století našeho letopočtu.

A co se dělo po Caesarově smrti? Spiklenci sice zabili Caesara, ale sami neměli žádný plán co dělat poté. Navíc Římany Caesarova smrt zrovna dvakrát nenadchla, což dali najevo mimo jiné tím, že několik Caesarových vrahů římští občané sami zavraždili.
Celá republika ale se znovu ponořila do občanské války. Tentokrát proti sobě stanul Marcus Antonius a Octavianus, Caesarův právoplatný dědic a adoptivní syn. Po několika měsících bojů však uzavřeli příměří a rozhodli se potrestat Caesarovy vrahy. To se jim také podařilo, ale pak opět obrátili zbraně proto sobě navzájem. Ti z vás, kdo si pamatují závěr dějin starověkého Egypta si jistě pamatují, že v tom jistou roli hrála i egyptská královna Kleopatra, do které se, stejně jako předtím Caesar, zamiloval i Marcus Antonius. Tak či onak, Marcus Antonius byl v roce 31 př.n.l. poražen v námořní bitvě u Actia, a tím se tak jediným vládcem Římské republiky stal Octavianus. Tomu v roce 27 př.n.l. udělil římský senát titul Augustus (v překladu Vznešený), a tím již definitivně skončilo období Římské republiky a začalo období Římské říše (nebo také Římského císařství).

Zajímavost - když už jsme si zmínili tu zajímavost s měsícem červencem pojmenovaném po Juliovi Caesarovi, tak i po Oktaviánovi se jmenuje také jeden měsíc, a to hned ten další. Jak jsem uvedl výše, Octavián přijal titul Augustus, a právě podle tohoto jeho titulu se jmenuje měsíc srpen, například v angličtině (August), němčině (August), italštině (Agosto), španělštině (Agosto) a slovenštině (August). Takže až budete mít letní prázdniny, vzpomeňte si na Caesara i Octaviána ;).

Další užitečné odkazy